VLK Falconeri 2015
… Náš úspěch je teď v tom, že se o nás ví, že víme, jak být vidět. …
Nad touto otázkou jsem již dříve uvažovala, jelikož třeba zrovna náš oddíl se v posledních letech rozrostl opravdu hodně. Když jsem jela poprvé na tábor, bylo tam se mnou ještě asi dalších patnáct dětí, letos jsme jich měli třicet. Dřív jsme na výpravy občas jeli i ve třech, teď je neúspěch, pokud přijde na sraz pět dětí. Ale na druhou stranu jsme všichni věděli víc, než jak se ostatní jmenují, a když někdo z oddílu odešel, každý si toho všimnul. Zatímco v posledních pár letech se nám prostě stane, že přijdeme na výlet a musíme se nenápadně ptát ostatních, jak se ty světlušky a benjamínci jmenují. A za čtrnáct dní jdeme zase s úplně jinými lidmi.
Na druhou stranu, mít v oddíle jednoho rádce, tři skautky a čtyři světlušky se za úspěch považovat nedá ani za předpokladu, že si navzájem vyjmenují záliby, domácí mazlíčky a povolání všech příbuzných do osmého kolene. Pokud se zrovna nejedná o vesnici s dvaceti obyvateli, nejspíš je někde chyba, členové prchají pryč a nic jiného než neúspěch to být nemůže. Určitá spodní hranice je tedy asi na místě. Když se nepohybujeme na hranici přežívání a s množstvím členů jsme v rámci možností spokojeni, nemusí to hned znamenat, že oddíl od vedle, který má o třicet členů více, je tím pádem i třicetkrát lepší. Samozřejmě může platit, že je to tam opravdu skvělé a proto se tam všichni jen hrnou. Myslím si ale, že je až příliš mnoho dalších věcí, které velikost členské základny můžou ovlivňovat také. Někde mají hned vedle klubovny jinou zájmovou aktivitu, radnice jim hází klacky pod nohy nebo milion dalších nepříjemností, za které skauti zas až tak nemůžou, zatímco jinde mají naprosto ideální podmínky. Potom by tedy bylo třeba, aby se toto kritérium posuzovalo velmi individuálně, což je téměř nemožné.
Zároveň může být pro oddíl prioritou právě to, jestli se všichni opravdu navzájem znají lépe, než na úrovni „už jsem tě viděla, a myslím si, že jsi od nás z oddílu“, a to se asi mezi šedesáti lidmi tak dobře nedělá. Nebo si můžeme trvat na skautských principech, zatímco jiný oddíl z nich ustupuje a je tak pro děti mnohem atraktivnější.
Záleží ovšem hlavně na tom, co přesně za úspěch považujeme. Jak jsem již zmínila, náš oddíl se rozrostl téměř dvojnásobně. A to hlavně díky spoustě akcí pro veřejnost, článcích do místních novin, webu a tak dál. Jsem přesvědčená, že se stále zlepšujeme a vyvíjíme správným směrem, ale nemyslím si, že když nás bylo o polovinu méně, byli jsme hrozní. Náš úspěch je teď v tom, že se o nás ví, že víme, jak být vidět. To rozhodně není špatná věc. Ale s tím, jestli se nám taky daří uvnitř oddílu, to zas až tolik nesouvisí.
Na tuto otázku je potřeba se podívat z obou stran. Na jednu stranu mě těší, že členská základna neustále narůstá, jak v celorepublikovém měřítku, tak i například v našem oddíle. Můžeme prohlásit, že náš program je zábavný a děti skaut rádi navštěvují.
Ale podívejme se na to z druhé strany. Kdyby bylo členství povinné, členská základna by byla maximální. Ale lze toto považovat za úspěch? Úspěchem je, když dítě přijme skautskou myšlenku za svou. Mám pocit, že jsme některými dětmi i rodiči chápáni jako obyčejný kroužek. Není brána v potaz velká historie našeho hnutí, nebo třeba šířka rozhledu, který skaut může získat. Proto je počet členů jen číslo, které nemusí ještě nic znamenat.
Počet členů je vysoký zejména díky vlčatům a benjamínkům, kteří ve skautu vidí možné trávení volného času. U skautů se mění priority a zájmy. I já jsem si říkal, že airsoft, nebo florbal bude lepší než skaut. Ale mnozí to ještě vydrží. V roverském věku je situace nejhorší. Zároveň se zapojují do vedení oddílu, což již není tak zábavné. Navíc se přidávají osobní i školní povinnosti. Z 11 kluků, kteří prošli původním oddílem, nás zůstali 3, z čehož 1 ještě odchod zvažuje. Proto si myslím, že lepším měřítkem úspěšnosti by byl počet roverů a dospělých vůdců, kterých bývá nedostatek.
Proto si myslím, že počet členů nemůže být plnohodnotných kritériem úspěšnosti naší organizace. Není potřeba se ohlížet, jestli je v našem městě více skautů, pionýrů nebo zálesáků. I pokud by místní oddíly navštěvovalo méně dětí než jiné organizace, je potřeba vědět, že naše výchova je hlubší, kvalitnější a ideály čistší. Kvalita je důležitější jak kvantita. Proto bychom si měli říct, že je Junák úspěšný, když vychová úspěšné, morálně vyspělé a rozvinuté lidi, kteří jsou schopni pracovat v týmu i individuálně.
Dle mého názoru určitě ne. V tomto ohledu by měla mít kvalita navrch nad kvantitou. Chceme mít raději padesát lidí v oddíle, které dělá skauty jen kroj a pod ním to jsou zkažení nevychovaní jedinci nebo budeme raději za pětičlennou spořádanou družinku?
Tady se to ovšem dá chápat dvěma směry. Je určitě lepší mít pět dobrých skautů, než padesát špatných. Na druhou stranu přístup, ve kterém se zaměřím jen na „vyvolené“ a ty si pak budu „piplat,“ aby to byla ta nejlepší družina na světě, a přitom budu zanedbávat ostatní, je mi snad proti srsti ještě víc. Než mít jednu družinu na 100% a ostatní na nule je lepší držet všechny aspoň na šedesáti.
Klidně můžeme mít ve členské základně 53 000 lidí, otázkou však je, kolik je v ní „opravdových junáků“. Až toto číslo je pak kritériem úspěšnosti.
Dle mého názoru to tak není. Úspěšnost junáka spočívá ve výchově mladých lidí a právě v menším počtu si myslím, že by to mohlo jít jednodušeji. Každopádně základní předpoklad je dobré vedení. Určitě ve skautingu je důležitý individuální přístup a je to lepší v menším počtu než ve větším. Zase na druhou na stranu, když je větší počet lidí v oddíle a je správný poměr dospělí: roveři: děti, a dbá se na individualitu, tak si myslím, že vůbec není ke škodě větší počet lidí. Atmosféra je úplně odlišná při večerce nebo táboráku kde je 40 lidí, než kde je třeba 15. A ty děcka vidí a vnímají to, že jsou součástí něčeho většího.
Myslím, že velikost členské základny na úspěšnost Junáka vliv má, i když ne zásadní. Mnohem důležitější než velikost je vybavení základny a počet zkušených a kvalifikovaných vedoucích, kteří se o děti starají. Velikost našich kluboven je ale věc které si všimne každý na potkání, proto nám
to dělá jakousi „reklamu“. Pokud budeme vést schůzky ve špatném prostředí, je
jedno jak dobrý program bude, ale rodiče nám své děti do skautu nedají. V této
době je konkurence volnočasových aktivit pro malé děti příliš vysoká a na počet
dětí v oddíle má tedy vliv úplně všechno.
Není to hlavním kritériem úspěšnosti, ale mezi podstatná kritéria velikost základny řadit můžeme. Těžko bude fungovat čtyřicetičlený oddíl v malé klubovně. Děti, které se nebudou schopny vlést ke stolu se budou cítit odstrčeně a někteří jedinci u stolu nadřazeně. Tento aspekt jsme pociťovali na začátku roku, kdy bylo hodně nováčků.
Nedostatečná velikost klubovny se dá samozřejmě doplnit hrami venku, nebo provádět aktivity po šetskách, kde část bude v klubovně a část venku.
Problematika dostatečných prostorů se řeší i na naší klubovně. Nejvíce početný oddíl vlčat nevlastní zrovna největší klubovnu. Takže musí schůzky trávit především venku a v případě špatného počasí se musí mačkat v klubovně.
Naopak oddíl vodních skautů Vyškov, který má asi 20 členů, využívá klubovnu větší.
Velikost klubovny velkým dílem ovlivňuje členy oddílu. Malá klubovna, ale není tak důležitá, jako dobré vztahy dětí v oddíle, fungování oddílové rady nebo zábavný a vyvážený program.
Dle mého názoru počet členů není hlavním kritériem úspěchu. Ano, na jednu stranu, když se skautování členům líbí, doporučují ho dál, a proto by měla členská základna růst. Vím ale, jak je získání nových členů, zvláště dnes, kdy má každý na výběr snad z tisíce kroužků, těžké. A to hlavně ve věkové kategorii skautů. Málo kdo má čas, avšak největším problémem dnes je, že dobré zásady a morálka jsou často zesměšňovány. Myslím, že úspěšnost nejlépe hodnotí na členech, kteří pravidelně docházejí. Můžeme ji pozorovat zejména na hodnotách, které skauti vyznávají, na chování a až v další řadě na velikosti členské základny.